Pátek strávil Bartoloměj u babičky v Nových Dvorech. Lítal po venku, chodil po návštěvách, houpal se v houpačce, sfoukával svíčku, prostě klasika. Měli tam v Poohří slunečno, bohužel ale babička nenašla foťák, takže to bude bez Bártovy fotky.
Já jsem strávila den v práci sepisováním plnění Priorit v rovných příležitostech žen a mužů na ministerstvu, pěkná prácička. Přerušeno jen krátkou oslavou narozenin jedné kolegyně. Dodělala jsem to do téměř finální verze, vymyslela pár vychytávek, aby to nevypadalo příliš trapně a před druhou jsem vyrazila do Dejvic k zubaři. Doktor mi udělal bílou plombu grátis (sestřička byla nemocná, takže prý nebude žalovat:-). Usoudila jsem, že si zasloužím procházku, a tak jsem vystoupila na Pražském hradě a vzala Hradem až na Malostranskou pěšky. Byla ale taková zima, že to za odměnu rozhodně nebylo. Ale pár fotek jsem udělala.
Dohonil mě telefonát dr. Dvořáka, jestli se ještě vrátím, neb se ukázalo, že materiál má dnes termín a náměstek ho chce mít na stole. Takže jsem vyrazila zpět na Staromák, kde jsem našla znechucené kolegy, kteří měli původně v úmyslu být už asi dvě hodiny doma. Doděláno, odevzdáno. Přesun do Libně, jídlo, vana, kniha, postel, ideální večer.
Přečetla jsem Koncept kontinua - knihu Jean Liedloffové, kterou všichni na semináři o pozitivním rodičovství prostě už dávno četli:-). Zakoupila jsem tedy, abych věděla, o co jde.
Oficiální anotace:
Autorka ve své světově proslulé knize odhaluje, proč jsou lidé žijící na Západě tak nespokojení a často nešťastní. Po několika expedicích mezi jihoamerické indiány rozpoznala, že tyto pocity mohou pramenit z neuspokojených potřeb miminek a malých dětí, které se na Západě snažíme vychovávat podle všemožných teorií, jen ne podle vlastní intuice a evolucí vytvořených jednoduchých pravidel a očekávání.
V knize, kterou napsala již v r. 1975, velmi jasně a přesvědčivě vysvětluje, jak je potřeba zacházet s našimi nejmenšími, aby z nich vyrostly spokojené a samostatné děti a posléze dospělí lidé, kteří si nepotřebují „léčit“ své deprivace z dětství všemi možnými způsoby, počínaje drogovou závislostí a konče nezdravými partnerskými vztahy, a jsou schopni vést plnohodnotný život, jenž nebude naplněn věčnou nespokojeností a hledáním „něčeho“, co nalézt nelze. Našemu vlastnímu životu tak dává úplně nový rozměr a pomáhá lidem najít jednoduchou, a přitom málo předvídatelnou odpověď na často kladenou otázku – proč nejsme šťastní.
A co tedy ona dáma doporučuje? Hlavně nosit dítě v šátku a nechat ho spát ve společné posteli s rodiči po dobu od narození do cca 8 měsíců. Kočárek špatně, postýlka špatně, matka, která nechává dítě brečet špatně. Zjednodušuju, samozřejmě. No nedopadám zas tak hrozně, Bárt byl (tedy na české, nikoliv jihoamerické poměry) nošen v šátku docela dost (i když naše rehabilitační sestra měla námitky), brečet jsme ho nikdy nenechali a místo ve společné posteli si vydobyl sám (chci věřit autorce, že ho to časem přestane s námi bavit a zase se odebere do své postýlky, občas už mě to teda unavuje...) Že by z něj tedy nakonec byl "šťastný indián"?:-) Stejně mě ale názory autorky nepřesvědčily - nějak nejsem ochotná přistoupit na tvrzení, že frustrace z nepřístupné matky může přispět ke vzniku homosexualiaty, nebo že ze svého dětství frustrované matky se "mstí" na vlastních dětech apod. Pobavila mě ale věta: "Styděla jsem se indiánkám přiznat, že tam, odkud přicházím, si ženy netroufnou vychovávat své děti, dokud si nepřečtou chytrou knihu, kterou napsal cizí muž." Suma sumárum - za přečtení tahle kniha stojí, čte se rozhodně dobře, indiány z nás ale asi už neudělá:-).
