V sobotu ráno probuzení do zimy. Chumelilo, zima, zataženo. Volala jsem Tomášovi, ať jedou opatrně, venku bylo nejmíň 5 cm sněhu, neuklizeno, neodhrnuto. Bartoloměj prý v tu dobu už byl nervózní, měl v ruce svetr a pořád tátu tahal ke dveřím, aby se už něco dělo. Táta si prý k němu sedl a vysvětlil mu, že za chvilku pojedou za mámou, ale že musí ještě dobalit a všechno připravit. Bárt prý reagoval naštvaně, párkrát zamával pěstičkou, ale zároveň to zjevně chápal a smířil se se situací a šel si ještě tedy hrát. To je úžasný, jak se to porozumění u nás lepší. Už se těším, až Bárt bude mít tolik rozumu, že s ním bude rozumná řečJ
Musela jsem ráno na poštu, takže jsem si tu příšernou zimu opravdu užila. Tomáš s Bartolomějem dorazili před polednem. Museli jet hodně pomalu, dálnice nebyla moc odklizená, v protisměru byla dokonce hromadná nehoda. Bartoloměje to popojíždění prý moc nebavilo a bavil se zase šilháním…. Ach jo.
Dali jsme si oběd, Bárt ochutnal kuřecí polévku, ale moc mu nejela – byla na něj asi horká. Tak si dal svoje jídlo a pak lítal po bytě a kontroloval, jestli je vše na svém místě, včetně kohoutku v koupelně. Taky zkoušel prostrčit vařečku větračkou na balkon...
Odpoledne Bartoloměj i Tomáš usnuli. Tomáš se pak vypravil do města koupit plavky a my šli s Bártem ven. Byl neskutečně hodný, vůbec se nevztekal, když jsem mu navrhla, že půjdeme na kozičky, co bydlí v kopci nad stadionem, že si je určitě pamatuje, že dělají MÉ, MÉ, tak v klidu šel a vypadalo to, že se dokonce těší. Jenže kozy se ve sněhu rozhodně nepromenovaly, takže trochu zklamání. Obešli jsme okolí, povozili se výtahem a šli domů.
Večer si to užil ve velké vaně, vůbec nechtěl ven, musela jsem vytáhnout špunt – to se mu líbilo a strkal do výlevky nohy. Spát se mu pak moc nechtělo, ale kolem deváté to nakonec zvládl.
