Doporučujeme: TV program | Stahovač videí z YouTube | Zkus to jinak - logicky | Italo.cz | Snadné sdílení souborů | Zkracovač dlouhých adres | Služby pro Váš web

Úterý 4.1. - sledujeme sáňkaře (365/4/2011)

Datum: 4. 1. 2011 21.22 | Autor: - hk - | 1330× | Kategorie: Projekt 365 | Komentáře: 0

Dnes byl Bartoloměj ve školce hodný, říkala asistentka. Celé dopoledne zvládnul bez plen, dokonce i půlhodinku na zahradě. Skvělé. Jen nechtěl moc jíst - rohlík na svačinu házel po dětech a snědl jen pár lžic polévky. A taky se mu nechtělo moc pracovat, místo toho prý říkal "Mami". Se mnou se mu ovšem v poledne domů nechtělo... Taky nechtěl jet autem a pořád mě táhnul k autobusové zastávce. Myslím, že si pamatuje ty nepříjemné zvuky, když jsem se minulý týden pokoušela vyhrabat ze sněhu...

Doma toho k obědu taky moc nesnědl, ale bylo to zřejmě tím, že v jídle byly trošku větší kousky těstovin, resp. že jídlo nebylo tak úplně kašovité. Snědl jen půl skleničky a už nechtěl. Dali jsme půlhodinky pauzu, já jsem jídlo znovu ohřála, víc naředila mlékem a se svou oblíbenou přesnídávkou to už snědl bez problémů. To naše jídlo... Jídlo bylo také hlavním bodem, který jsem dnes řešila se soukromou klinikou Logo v Brně, kam bychom snad měli někdy na jaře vyrazit na týdenní diagnostický pobyt doporučený naší logopedkou. Napsala jsem jim, že by se nám možná hodil poslední týden v únoru, kdy jsou v Liberci jarní prázdniny, tak uvidíme, jestli to vyjde.

Odpoledne jsem musela docela dlouho Bárta přemlouvat k tomu, abychom šli ven. Pořád se mu nechtělo. Když už ale přestál to otravné oblíkání, nebyl k zadržení. Courali jsme se kolem domu a pak jsme se šli dívat na sáňkující a bobující děti. Bárta sáňkování zatím nějak nebaví, loni jsme párkrát byli, ale moc se mu to nelíbilo, letos vzal sáňky na milost jako dopravní prostředek, ovšem proč by se na nich měl spouštět z kopce, to nějak nechápe. K bobům se zatím ani nepřiblížil. Tak mě napadlo, že budeme chodit sledovat děti a že to třeba bude chtít pak zkusit. Je fakt, že ho to docela zaujalo, byla tam bobovat nějaká školka (nebo prvňáci), nejvíc se mu ale líbilo jejich blbnutí a pištění. Tak to třeba někdy příště vyzkoušíme s nimi... Děti ale záhy po našem příchodu kolektivně odešly, a tak jsme pokračovali v procházce. Jako obvykle mě Bárt zatáhnul k zadním vchodům dlouhého paneláku v Třešňové, kde jsme sledovali, jestli náhodou v nějakém vchodě nejede výtah. Mám většinou silné pochybnosti, zda ho v takových podivných zájmech podporovat, ale dneska se to vyplatilo. Před jedním z posledních vchodů blbnuly ve sněhu nějaké děti, jedno z nich se trochu klátilo, no ne že bych byla expert, ale začínám si všímat...  Když jsme přišli blíž a Bárt se nalepil na sklo vchodu, oslovila mě maminka toho dítěte, jestli prý nemáme blog. Máme. Že prý nás nedávno četla, protože jí kamarádka poslala odkaz. Tyjo, no my jsme ale slavní:-) Máme štěstí, že důchodce u nás v domě technická revoluce zatím míjí:-) No abych to zkrátila, ten klátící se kluk je devítiletý Štěpán s Angelmanovým syndromem (syndrom šťastného dítěte). Chvíli jsme si s maminkou povídaly - o školkách, školách, doktorech, syndromech:-) No není to náhoda, že 300 metrů od sebe žijí dvě děti s vzácným onemocněním? Bárta ovšem pěkně štvalo, že se mu nevěnuju, nejdřív to vypadalo, že odejde, to na mě ale nezabralo, tak začal po chvíli říkat, že EE a museli jsme domů. Říkala jsem Štěpánově mamince, ať se ozve, kontakt máme na stránkách, tak třeba bude mít Bárt nového kámoše:-)

Odpoledne jsme s Bártem zase pracovali - tentokrát jsme přiřazovali obrázky rozkrojeného a celého ovoce (ač ovoce nezná, protože ho nejí, tak mu to šlo), ukazoval mi různé dopravní prostředky, do skoro složeného obrázku mašinky Tomáše dodal téměř správně poslední dílek a dokonce se mu povedlo dokončit i vzor (list - hrábě - list - hrábě - list) - i když tohle byla asi spíš náhoda. Svůj vymezený čas s notebookem a youtube si dokonale zasloužil.

Večer trvalo asi půl hodiny, než zabral, ale přes to usnul před osmou. Je to fakt nádhera, když to srovnám s dobou před půl rokem, kdy bylo naprosto běžné, že jsme ho dvě hodiny uspávali, střídavě v kočárku a v posteli, a pak třeba v půl desáté, kdy už jsme byli s Tomášem totálně vyřízení, vstal a nadšeně se na nás culil, jak nás převezl... A i když se v noci pořád ještě budí a chodí k nám do postele (pokud v ní vůbec není od večera) a pak nás buď kope nebo se převaluje tak, že má chvíli hlavu normálně, chvíli v nohou, příp. se na nás pro změnu lepí, je to pořád super a pohoda, protože tohle už se přežít dá. Díky, školko:-)

 

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: