Doporučujeme: 60 GB FTP hosting | CZ doména zdarma | Doména do 10 minut | PHP hosting od 23 Kč | Zkracovač dlouhých adres | 60 GB FTP hosting | Stahovač videí z YouTube

Odjinud - Jak jsme byli za Toničkou

Datum: 17. 8. 2012 17.15 | Autor: - hk - | 1199× | Kategorie: Různé | Komentáře: 0

Dnes jsem nakukovala sem: http://janigasi.wordpress.com/2012/08/17/jak-jsme-byli-za-tonickou/ a přečetla si moc pěkný článek na téma rodičovství a dítě s postižením. Díky za něj.

...

Život není fér. Jestli Bůh je, proč tohle dělá?

Dříve jsem si tak nějak myslela, že postižené děti se rodí jenom narkomankám, alkoholikům, iracionálně starým matkám, jiným postiženým a nebo maminkám, které měly tu smůlu a prodělaly v těhotenství nějakou nemoc poškozující plod či musely brát léky s teratogenním účinkem. Ale ne, není to tak. Alespoň podle toho statistického vzorku co znám a nebo virituálně znám. Není. Ty děti se rodí všem. Bez rozdílu věku, vzdělání, vyznání.. Zkrátka se narodí a hotovo. Narodí se, a rodiče se jejich diagnozou, speciálními potřebami, omezeními, nejistou budoucností musí vyrovnat. Musí se vyrovnat s tím, že jejich život už nebude stejný. Nebude.

Je neuvěřitelné jak úžasně to dokáží mamimky (a někde i tatínci) zpracovat. Jak dokáží najít tu lásku ke svému postiženému dítěti. Lásku, která je úplně stejná jako ta, kterou ke svým dětem cítíme my, matky zdravých dětí. Prostě mateřskou lásku. Ony ty děcka milují a dělají vše pro to, aby měla co nejúžasnější dětství, aby je co nejlépe připravily na budoucí život. Jasně, u některých začarovaných dětí je to velice těžké ale zkrátka to dělají.

Dělají to, i když nevidí okamžitou zpětnou vazbu. Pracují, komunikují, vymýšlí, i když nevědí, jaký to bude mít efekt.

Pro svoje dítě prostě uděláte všechno, ať je zdravé nebo nemocné. Možná ještě více, když je nemocné.

Mám jednoho kamaráda, kterého si velice vážím. Nedávno jsem mu vyprávěla o Toničce a ostatních začarovaných dětech, které znám. ‘Víš, já nechápu, že si ty děti nechají…’ povídá. A já říkám ‘a co by s nim asi tak měli dělat? Dát je do ústavu?’. ‘No ne, že si je jako nechají, když už jsou dneska na všechno testy, však proto se ta genetika v těhotenství dělá…’

Tak to je omyl. Omyl. Omyl. Omyl. Testy v těhotenství se plošně dělají na tři syndromy, ale genetických vad a jiných vrozených vývojových vad existuje obrovské, obrovské množství. Lze testovat samozřejmě víc, ale k tomu je již třeba indikace.

Takže, za prvé, není pravda, že rodiče postižených dětí věděli již v těhotenství, že se jim narodí postižené dítě. Někteří to možná věděli (Downův syndrom, Edwardsův syndrom, Pataův syndrom), ale zdaleka ne všichni. Tak to za prvé.

A za druhé, chceme soudit někoho, kdo si nechal dítě s Downovým syndromem? Dítě, které má šanci na úplně normání život (z jeho pohledu). Dítě se sluníčkovou povahou, plně vyvinutým sociálním vnímáním. Dítě, které je ‘jenom’ pomalejší, má nižší inteligenci (obvyhle středně těžká mentální retardace = v dospělosti na úrovni 6-9 letého dítěte). Chceme to?

Nikdo, kdo to nezažil si myslím neumí představit.

‘A mimo těch tří syndromů…. Co měli dělat?’ povídám dál ‘Měli je v okažmžiku diagnozy dát do ústavu? Chápeš, že na diagnozu čekají třeba několik let? Že v okamžiku, kdy zjistí, že jejich dítě je nemocné nemohou vlastně dělat nic jiného, než s tím žít?’ Kdyby měla tvoje dcera nehodu a byla postižená, dal bys jí NĚKAM?’ A víte co, myslím, že to pochopil.

Myslím, že velký problém v téhle zemi je (a asi nejen v téhle), že lidi nechápu, že si za postižení svých dětí jejich rodiče nemůžou sami. Že to nebyla jejich volba. Že si neřekli ‘ok, tak my si pořídíme postižené dítě’. Zkrátka se jim jejich postižené dítě narodilo. Hotovo. A oni nám dělají velikou službu, že se o to dítě starají. Že pro něj udělají maximum. Že z něj dostanou co se dá. Že zajistí, aby se ti co mohou zařadili do normální společnosti (třeba ti Downíci). Oni jsou totiž zodpovědní! Nejen, že svoje děti milují ale jsou i zodpovědní! A finanční hledisko? Prosím, v ústavech by nás stály jejich děti mnohem víc! Já fakt nechápu, proč je pořád někdo soudí! Proč pořád někdo soudí rodiče postižených dětí? Proč je soudíme za to, že mají postižené dítě? Proč je soudíme za to, že žádají o charitativní dary? Proč je soudíme za to, že se snaží svoje děti integrovat mezi naše zdravé děti? Proč?

Dobře, možná, že to někdy vypadá, že kolem sebe přiliš kopou. Kritizují lékaře a jejich péči. Jo, někdy to tak vypadá. Ale já je za to fakticky nesoudím. Fakticky ne. Protože vím, jak silná emoce je, když máte pocit, že někdo ublížil vašemu dítěti. Ono přeci stačí, když někdo o vašem dítěti škaredě mluví a už se to ve vás vaří. A teď si představte, že si myslíte, že někdo zanedbal péči a vaše dítě na to doplatilo zdravím. Nenávratně.

Takže, prosím, nesuďte rodiče postižených dětí. A nesuďte ani jejich děti.

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: