Doporučujeme: CZ doména zdarma | Ruby On Rails hosting | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | 5 GB Email hosting | Nejlevnější domény | Levný PHP webhosting

Odjinud: Společné vzdělávání je přirozená věc

Datum: 6. 2. 2017 11.29 | Autor: - hk - | 360× | Kategorie: Williamsův syndrom | Komentáře: 0

Ministerstsvo školství, mládeže a tělovýchovy aktuálně realizuje kampaň za společné vzdělávání. Možná měla začít dřív, no ale co už. I my s Bártem se tam časem objevíme, dnes ale vyšel díl s jiným klukem s Williamsovým syndromem - s Tomášem Kratochvilem a jeho sestrou Lenkou Hrnčířovou. Vydařené, díky.

 

Jaký byl přístup Vašich rodičů k výchově Vašeho bratra, který se narodil se zdravotním postižením?

Rodiče se vždy snažili přistupovat ke mně i k bratrovi stejně. Vždy se snažili motivovat bratra k tomu, aby uměl to stejné, co já. Věděli, že bratr má své limity, a že některé věci, které mně vysvětlili pětkrát, museli jemu ukázat stokrát, ale vyplatilo se jim to.  Vždy jsme měli stanovené povinnosti, které jsme museli splnit, teprve poté přišla odměna ve formě volného času. Jít na hřiště jsme mohli až po napsání domácích úkolů, to stejné platilo i o víkendu. Žádné ježdění na kole, sáňkování či navštěvování kamarádů, pokud jsme po obědě neumyli nádobí. Jak a kdy ho umyjeme, bylo na nás. Sami jsme se museli dohodnout, kdo bude umývat a kdo utírat a čím rychleji to uděláme, tím dřív můžeme jít ven. S věkem povinnosti samozřejmě u obou narůstaly, bratr neměl oproti mně žádné úlevy. Jen byl pořádnější, a tak nestrávil tolik času úklidem pokoje.

Jaký je Váš sourozenecký vztah?

Co se týče sourozenecké komunikace, docela dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, jakým způsobem s bratrem musím mluvit, aby nám to dobře fungovalo. Vím, že se musím ptát vždy pouze na jednu konkrétní věc, vím, že mohu požadovat pouze jeden úkon a až poté další. Nalezení společné řeči nám umožnilo mít takový vztah, jaký nyní máme – skvělý! Víme, že se máme rádi a že se jeden na druhého můžeme spolehnout.

Proč považujete společné vzdělávání za důležité?

Věkový rozdíl mezi námi je pouze rok, tudíž první společné vzdělávání začalo již velmi brzy a samo. Neučil se pouze bratr ode mě, ale i já od něj. Vzájemně jsme se motivovali a chtěli se navzájem učit. Velmi brzy jsme tedy jezdili na kole, jedli příborem a podobně.

Z mého pohledu se rodiče rozhodli pro společné vzdělávání proto, že to bylo první a nejjednodušší řešení. Základní škola je deset minut od našeho domova a proč by měl Tomáš dojíždět do centra, když máme školu v podstatě za rohem. Máma chtěla jít zpět do práce a dojíždění do speciální školy by jí to neumožnilo. Navíc po absolvování přípravné třídy rodiče věděli, že to zvládne. Paní učitelky na prvním stupni byly již starší a zkušené a dohodly se s mými rodiči, že to zkusí. A zvládly to.

Snažili se Vaši rodiče Tomáše na společné vzdělávání nějak připravit?

Bratr navštěvoval přípravnou třídu, která mu velmi pomohla. Během tohoto roku udělal velký pokrok a díky ní byl schopný začít chodit do běžné třídy.

Chodili jste s Tomášem také do stejné školky?

Bohužel ne. Bratra v běžné školce nechtěli přijmout, musel tedy navštěvovat speciální mateřskou školu. Rozdílné školky jsem nesla špatně asi především já, dlouho jsem oplakávala, že mě nechali v jedné školce a poté jela matka s bratrem do jiné. Nejšťastnější jsem byla, když mě máma občas vzala do školky společně s bratrem.

Jak to fungovalo v praxi u vás ve škole?

Do první třídy jsme nastoupili v roce 1997, tudíž slova integrace a inkluze nikdo neznal, asistent pedagoga neexistoval a vše bylo na dobrovolnosti učitele, zda si na „takové dítě troufne“. V době naší školní docházky nás bylo ve třídě 28 a všichni museli držet krok. Proto moje máma celou první třídu chodila do školy s námi (ačkoliv já si to nepamatuji) a každý den poctivě s bratrem látku procvičovala na základě doporučení paní učitelky. Věřila, že domácí úkoly jsou důležité a pomáhají nám ve vzdělávání. Navíc měla paní učitelka velký respekt a autoritu, dnes učitelské povolání oceňuje pouze malá část rodičů.

Vzpomínáte si, jak Tomáše přijímali spolužáci?

Pamatuji si, že ve třídě se vytvořily skupinky dětí, které si rozuměly a všichni si našli své místo ve třídě. Bratr nijak nevyčníval, zapadl mezi ostatní. To je pravděpodobně výhoda dřívější doby, nikdo si neukazoval prstem „To je on, to je ten postiženej“, nikdo to neřešil.

Co podle Vás přináší společné vzdělávání dětem se znevýhodněním a co jejich spolužákům?

Určitě toleranci, tomu, že si vážíme druhých pro to, jací jsou, ačkoliv jsou jiní. Já se od svého bratra naučila být v životě spokojená. Jsem zdravá a mám skvělého partnera a rodinu, co víc potřebuji? Navíc mě velmi fascinuje nezkažené vnímání světa u lidí s mentálním postižením, věří v to dobré, berou věci pozitivně. Často nahlíží na svět černobíle – věci jsou buď správné, nebo ne. A často mají pravdu. Neexistuje omluva pro nevěru, pro lhaní a další nepěkné věci, které si lidé mezi sebou dělají. Někdy bychom se od lidí s mentálním postižením měli učit.

Co podle Vás společné vzdělávání přineslo konkrétně Vašemu bratrovi Tomášovi?

Mému bratrovi přineslo přesně to, co si přeje rodič pro své postižené dítě. Zapojení se do běžného života poté, co základní školu dokončí. Bratr se bez problémů pohybuje po naší městské části. Může si jít nakoupit do místní samoobsluhy a ví, že se na něj nikdo nebude dívat divně. Všichni ho znají už odmala. Naše rodina ví, že se mu nic nestane. A nesmím opomenout i znalosti, bratr čte, píše a počítá, může si tedy zajít na nákup a spočítat peníze, zjistit, kdy jede autobus, přečíst si, že autobus má výluku a musí jít na jiný a podobně. Díky škole zvládá elementární úkony běžného života, ačkoliv velkou zásluhu na tom nemají jen ochotné paní učitelky, ale i rodiče, kteří s námi poctivě každý den vypracovávali domácí úkoly a kladli velký důraz na důležitost školy a vzdělání.

 

Celý odkaz zde: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/ja-se-od-sveho-bratra-naucila-byt-v-zivote-spokojena

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: