Bártova asistentka Lída onemocněla, kardiaci a malé děti nemají chodit na mráz, tak jsme se s Bártem už ve středu přesunuli k babičce do Poohří, kde bychom měli holomrazy snáze přežít. Jenže - Bártovi se včera spustila rýma. Příšerně. Celý den mu teklo z nosu, odsávačka ani kapky nepomáhaly. Večer jsem měla odjet do Prahy, abych mohla dnes do práce, zvažovala jsem, zda nejet až ráno, ale babička říkala, že si přece s rýmou poradí. A tak jsem včera v podvečer odjela do Prahy. Dala jsem si po příjezdu panáka slivovice, vlezla do vany, pustila si The Big Bang Theory a těšila se, jak se konečně vyspím.
V 11 hodin telefon. Bartoloměj strašně pláče a není k uklidnění, ukazuje, že ho bolí ucho a krk a břicho, babička neví, jestli jet na pohotovost, snad abych radši přijela. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení a skočila do auta. Celou cestu jsem se děsila toho, že mě zastaví Policie a já po 4 hodinách nadýchám zbytkový alkohol a přijdu o řidičák (až teď jsem si na netu nechala spočívat dobu odbourávání a zjistila, že jsem už pod vlivem vůbec nebyla... ).
Před půlnocí jsem byla doma, babička už měla sbaleno do nemocnice, Bárt ale seděl u iPadu a vypadal v pohodě. Ufff. V pohodě ale nebyl, rýma ho hrozně zlobila, nemohl spát, když usnul, tak se po pár desítkách minut budil a brečel. Takže jsme celou noc pouštěli videa na počítači, přemisťovali se z jedné postele do druhé, odsávali odsávačkou na vysavač a stříkali Nasivin. Ve 4 ráno jsem mu dala nurofenový čípek, který ho uklidnil, a tak jsme konečně usnuli - asi na 2,5 hodiny.
Ráno hlava jak střep, poslala jsem sms do práce, že dnes nedorazím, že se pokusím v pondělí, anebo si vezmu indispozicní volno. Od šéfa přišla stručná odpověď, že OK a ať se ozvu. V 7:40 telefon z neznámého čísla, Policie České Republiky, místní služebna Libeň. Jestli se jmenuju tak a tak a jestli bydlím tam a tam. Hrklo ve mě. Sousedé našli byt s otevřenými dveřmi, a tak nahlásili násilné vniknutí. Policie je právě uvnitř, ale nezdá se jim, že by tam něco chybělo. Dveře jsou zamčené na jeden západ, ale nebyly zaklapnuté, takže se nedají ani zavřít. A jestli o tom něco nevím... Bože, já jsem v noci sice zamkla, ale předtím nezabouchla... Tak jsem blábolila, že jsem byt opouštěla ve spěchu, neb mé postižené dítě náhle onemocnělo... Tak prý jestli to mohu nějak vyřešit, protože oni to nemohou nechat jen tak a musí tam nechat hlídku, ta tam ale nemůže být celý den. Taky mohou zavolat zámečníka a na mé náklady nechat vyměnit zámek. No, ještěže mám ten drahý bezpečnostní... Sdělila jsem policistovi, že jsem 50 km od Prahy a nechala jsem si pět minut na rozmyšlenou. Mezitím volala sousedka, že mě asi vykradli, protože u bytu jsou policisté...
Zvážila jsem možnosti, Bárt se jevil docela v pohodě, takže jsem se domluvila s babičkou, ukázala jí, jak se ovládá notebook a panu nadstrážmistrovi zavolala, že jedu. Jo a ještě do práce, že odvolávám, co jsem odvolal a že dorazím. Oškrábat okna (venku je - 15 C) a frr zase do Prahy. Hlídkujícího policistu jsem našla přede dveřmi, chudák si ani nešel sednout dovnitř... Nechal si vypovědět mou veselou historku, zkontroloval si mou občanku a popřál pěkný den. Tak jo. Sedím v práci, popíjím několikáté kafe a doufám, že jsem si adrenalinové zážitky vyčerpala... Snad se z té Bártovy rýmy nevyklube něco horšího...
