Polovička října a v Liberci to vypadá jako uprostřed tuhé zimy... Sněžit začalo ve středu, zrovna v den, kdy jsme měli jet k Bártovu zubaři do Pěnčína, což je vesnice za Jabloncem. Vyzvedli jsme tátu z práce a vyrazili. Na letních gumách, pochopitelně, zimní máme u dědečka v Poohří, tj. 100 km daleko.... Vzala jsem to po dálnici, sněžilo, ale dalo se. Vcelku v pohodě jsem dorazila do Jablonce, ke bylo -2 C a na silnici sníh. No a tam jsem z kopce ke kruháči brzdila, brzdila, ABS zabíralo, jak mohlo, no ale dobrzdila jsem až o tu německou dodávku před námi. Náraz naštěstí veškerý žádný, my už skoro stáli a oni se zrovna rozjížděli. Auta vypadala neporušeně, tak jsme si vyměnili adresy, zanadávali na počasí a my vyrazili dál, tentokrát už byl ale za volantem Tomáš, já jsem byla přece jen dost vyklepaná. Kopec z Jablonce se ale ukázal nad naše síly, takže jsme se uprostřed horko těžko otočili a já zavolala zubaři, že nepřijedeme (nepřekvapilo je to). Další pokus asi na jaře:-) Cesta zpátky byla docela ošklivá, v mezidobí připadlo, ale už se nám nic nestalo.
A pak padal sníh celý den, celou noc a ještě celý čtvrtek. Takhle to vypadalo před naším domem ve čtvrtek ráno:
A takhle v poledne, když jsme se vraceli z Mateřského centra. Stromy ještě plné listí tu tíhu neudržely a spousta se jich rozlámalo.
Ptáte se, jak to snáší Bartoloměj? Špatně. Nemá sníh rád. Strašně moc mu vadí, když mu padající vločky narážejí do obličeje. Taky ve sněhu nerad chodí, protože se v něm boří a jde to těžko. V neposlední řadě z něj zebou ručičky... Z vycházky ven byl vyloženě znechucen, většinu času prostál u vchodových dveří našeho paneláku a dožadoval se návratu dovnitř. Ani mnou vytvořený sněhulák s ním nehnul. Jediné, co ho trochu smiřovalo se situací, byly větvičky. Bartoloměj miluje větvičky, dá se s nimi totiž báječně mávat - no v téhle kalamitě si opravdu může větvičky vybírat.
S polámanými větvemi souvisí další věc, která Bartolomějovi zimu opravdu znechucuje - sirény. Zní to divně, co? Vysvětlím: dobrovolní hasiči v Růžodole - což je od nás přes údolí - se svolávají "do zbraně" sirénou. Když jsem se do Liberce přistěhovala a poprvé mě uprostřed noci siréna vzbudila, tak mě napadlo: chemický poplach! Kromě mě to ale nikoho nevzrušovalo. A pak jsem zjistila, že jsou to ti požárnici. Dospělý si na něco takového zvykne, ale náš Bartoloměj, který má z určitých hluků hrůzu, rozhodně ne. Dokonce jsem psala i na Magistrát, jestli by se s tím nedalo něco dělat - odepsali mi (a dokonce odpověď zveřejnili i v Radničních novinách), že je to nejlevnější a nejefektivnější způsob, jak hasiče k zásahu rychle svolat a že veškerá jiná řešení by byla neúměrně drahá. Máme prý být solidární k těm, u kterých hoří... Tak jsme solidární... Já při prvních tónech sirény vyskakuju z postele a zavírám okno, druhým skokem pak jsem u Bárta a snažím se mu zakrýt dlaněmi ouška v naději, že to stihnu, než se vzbudí a začne strašně plakat. Někdy se to povede, jindy následuje konejšení a opravdu dlouhé uspávání.
A jak pořád padají stromy a větve, tak se siréna ozývá i několikrát za noc.... Naštěstí už od včerejška prší a je teplo, takže je naděje, že se nám ještě vrátí podzim ... Bartoloměj by byl určitě rád a já taky...
Bonusová videa na závěr:
