Doporučujeme: Italo.cz | Stahovač videí z YouTube | Snadné sdílení souborů | Služby pro Váš web | Měření rychlosti internetu | TV program | Zkracovač dlouhých adres

Pátek 4.3. - do Motola na kardiologii (365/63/2011)

Datum: 7. 3. 2011 20.24 | Autor: - hk - | 1445× | Kategorie: Projekt 365 | Komentáře: 0

Ráno jsme vstali jako do školky, ale místo do školky jsme zamířili všichni k autu - jede se do Prahy. Bartoloměj měl už ráno oportunistickou náladu, nechtěl snídat ani se oblékat, to to pěkně začíná. V půl 8 jsme vyjeli, máme tam být v půl 10. Cesta do Prahy docela šla, pak jsem se ale rozhodla, že než se probíjet přes město, že pojedeme po Jižní spojce. Nápad by to byl dobrý, ale značení nás zavedlo až na tu nově otevřenou část dálnice, která vede až za Průhonicemi. Takže jsme se fakt pěkně projeli. Dálnice i tunely dobré, jelo to dobře, ale my už jsme neměli moc času. V 9:15 u Ikei na Zličíně, navíc svítila kontrolka benzínu a Bárt říkal, že chce EE. Naštěstí jsme poprvé mohli využít naší kartičky ZTP/P a vjet přímo do areálu (naše dřívější návštěvy se totiž nesly buď ve stylu nalezení parkovacího místa mimo areál - což bylo buď příšerně daleko, nebo spojené s pokutou za parkování v zeleni, anebo zaplacení asi 40 Kč za hodinu na hlídaném parkovišti, což při průměrné několikahodinové délce pobytu byla vždycky pálka, srovnatelná s tou pokutou). Dnes jsme tedy vjeli přímo do nemocnice. Všude bylo ale narváno, tak nás Tomáš vyložil před kardio ambulancí a jel zaparkovat. Na recepci jsme se hlásili přesně v 9:30.

V čekárně spousta lidí, pobíhající děti, zmatek. Překvapivě nás ale už za chvilku volali na EKG. To se nepodařilo, Bartoloměj se rozbrečel a sundaval si spony z rukou i nohou, o připnutí elektronek na břicho nemohla být ani řeč. Klasika. Takže jsme ho zase oblékli, Bárt začal prozkoumávat prostředí a odtáhl Tomáše k oblíbenému výtahu. Ani jsem se ještě nestačila začíst do donesených novin a už nás volali. Tak se prý máme přesunout do -1 C, kde teď sídlí dětské kardiocentrum, tam Bártovi v sedaci udělají ECHO. Plánek jsem tentokrát nedostala, jen slovní popis trasy. Ufff. Tak jsme vyrazili. Držela jsem se pořád daného směru, když už jsem myslela, že jsme někde úplně jinde, všiml si Tomáš na zemi namalované odbočky k C. Našli jsme to. Tady v podzemí už byl klid, žádné vřeštící děti. Odevzdali jsme žádanku a šli si kreslit ke stolečku. Za chvilinku nás volali. Přítomný doktor prohlásil, že to zkusíme bez sedace, protože na takhle velké děti už kapky do nosu moc nepůsobí. Tak to mě dostalo. Vůbec mě tahle varianta nenapadla, kdyby jo, tak třeba přitáhnu náš notebook s pračkama. Počítač byl sice v autě, ale já jsem nevěděla, kde parkujeme a Tomáš prohlásil, že už by v životě nenašel cestu zpátky...

Tak jsme začali tahat zdejší hračky a zvukové knížky, Bárt popotahoval, doktor byl neskutečně trpělivý, dokonce mu začal malovat ultrazvukem na monitoru auto a mašinu - to myslím ještě nikdy nezkoušel. Bartoloměje nakonec zaujala jedna hračka v podobě autobusu, kde v okýnkách seděla různá zvířátka, která se dala mačkat a vydávala zvuky a melodie. Tomáš mu ji držel nad hlavou, Bárt ji mačkal, já jsem ho uklidňovala a hladila mu nohy a pan doktor v příšerném rachotu elektronické hudby pro děti vyšetřoval. I tak to bylo úžasné, nikdy bych nevěřila, že to Bartoloměj zvládne. Doktor začal s vyšetřováním plicnic, říkal, že to není vůbec žádná tragédie, že mají zkušenost, že se to těm větším dětem někdy samo zlepší a že tenhle nález je OK. Pak přešel na aortu a tady už tak optimistický nebyl. Od minule (listopad 2009) se Bártův nález zhoršil, minule to byla tuším nevýznamná vada, dnes už na hranici středně významné až významné. Dostali jsme zprávu a vrátili se na oddělení. Tam byly sestřičky trochu zklamané, plánovaly, že přineseme Bárta ještě oblblého sedativy a ony mu udělají to EKG. Každopádně na chodbě se to tu už trochu pročistilo, většina lidí už odešla, tak byl větší klid. Sedli jsme si s Bártem k videu, kde běželo Hledá se Nemo. Myslím, že to na Bárta bylo příliš akční. Stejně jsme ale už za chvilku byli na řadě a šli k dr. Svobodové. Se zpožděním jsem jí do sbírky předala Bártovo letošní P.F. a pak štos okopírovaných lékařských zpráv, které jsme loni hlavně kvůli PnP posbírali. Probraly jsme spolu Bártův stav, Tomáš s Bartolomějem zatím oblézali ordinaci, Bárt nezavřel pusu a neustále něco vyprávěl. Nakonec doktorka Bárta poslechla a navrhla ještě jednou zkusit to EKG. To se ale nepovedlo, Bárt byl sice v dobré náladě, ale ta ho při pohledu na elektrody hned přešla. Každopádně doktorka konstatovala, že stenoza aorty je podle vyšetření tak na hraně toho, kdy by se měla operativně spravit. Že ty výsledky teď proberou na pravidelném konzíliu s kardiochirurgy, kteří rozhodnou. Je tedy možné, že se nám v příštích dnech telefonicky ozvou a budou chtít dodělat nějaké vyšetření (EKG, rentgen), příp. že je možné, že kardiochirurgové budou chtít udělat Bártovi ještě diagnostickou katetrizaci, aby zjistili, jak na tom jsou doopravdy ty plicnice předtím, než se pustí do aorty. Pokud nebudou volat, tak nám do 2-3 týdnů přijde písemná zpráva s návrhem řešení.

Dobrá zpráva je, že stenoza aorty se dá operativně vyřešit. Pokud by se zhoršily Bartolomějovy plicnice, byl by to velký problém, protože ty jsou buď neoperovatelné, nebo jen s velkým rizikem. Jenže každá narkoza a operace, natož operace srdce, představuje pro dítě s Williamsovým syndromem riziko... A když si vzpomenu na to, jak probíhala diagnostická katetrizace před třemi lety, začínám mít osypky... No nic, jdu si nastudovat nějakou odbornou literaturu...

Z kardiologie jsme vypadli v půl dvanácté, což je zřejmě náš časový rekord. Pocity smíšené. Tomáše jsme vysadili na Andělu a s Bártem jsme se došourali polední špičkou do Libně. Bárt si cestou užil tramvají, jeli jsme přes centrum. Naobědvali jsme se, já si dala kafe a zavolali jsme babičce, jak jsme dopadli a že přijedeme. V Nových Dvorech jse byli někdy po druhé.

Bartoloměj byl odpoledne s prarodiči venku, jezdil s dědou na ještěrce a v traktoru, děda mu zapálil v pergole ohníček, užil si to. Po sváče už ale ven jít nechtěl, nutil babičku prát, a to opakovaně. Taky si užíval návštěv - přijela se na něj podívat teta Svata, přišel brácha i s Jaruškou, největší úspěch ale zaznamenala návštěva paní Janů s psíkem Emou. Bartoloměj Emu miluje, pořád ji hladí, směje se na ní a tulí se k ní. A ve vaně jsme dnes konečně vyzkoušeli kreslící kuličku. No nevím, asi se nemá tolik namáčet, každopádně se docela dost roztékala, ta nám dlouho nevydrží.

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: